V údolí Trotinky u Hradce Králové vybudovali nacisté tajnou továrnu.

Zalesněné údolí Trotinky si Němci vybrali jako vhodné místo pro přesun továrny z nedalekého Hradce Králové. Podnik A.G. Vormals Skodawerke, zkonfiskované Škodovy závody, zde vyráběl motory do tankových stíhačů Jagdpanzer pro potřeby německé armády. V roce 1943 se však vítězné tažení Německé říše začalo hroutit a okupační vedení rozhodlo o přesunu strategické výroby mimo město.

Výstavba nových prostor a přemístění továrny probíhaly v utajení pod krycím názvem „Siedlung Waldheim“ (Osada Lesní domov). Stavební pozemky patřily z větší části lidem ze Sendražic. Jedním z majitelů byl i Adolf Dušek, jehož dcera Alena Matěnová vzpomíná: „Nad naší loukou šel pruh našeho lesa. Jenže jsme tam už nemohli, protože si to už zabírali Němci.“

Ačkoliv podnik plánoval výkup parcel od jejich majitelů, nikdy k tomu fakticky nedošlo. Adolf Dušek sice v květnu roku 1944 podepsal souhlas s prodejem asi 10 000 metrů čtverečních pole a lesa podniku A.G. Vormals Skodawerke, ale do konce války nedostal zaplaceno. A i když byl tak stále jejich vlastníkem, nesměl na pozemky vůbec vstupovat ani těžit vlastní dřevo.

TOVÁRNU STAVĚLI UČITELÉ Z MORAVY
Přesun továrního provozu z Hradce Králové do Račic měl pro Němce obrovský význam a okupační vedení podniku tlačilo na co nejrychlejší dokončení. Tomuto spěchu odpovídala i kvalita objektů.

Většinu z nich vystavěli dělníci z tvárnic, které k sobě vázali pouze popelem. Izolace prostor proti vlhkosti takřka neexistovala a jejich vytápění bylo buď nemožné, nebo nehospodárné. Chyběly i komunikace jak v areálu, tak mimo něj a jedinou přístupovou cestu tehdy tvořila vlaková vlečka, rovněž chatrné kvality.

Na stavbě továrny pracovali převážně totálně nasazení učitelé z Moravy jako součást Organisation Todt – speciální jednotky, jejímž úkolem byla výstavba strategických objektů. „To byli fešáci, kluci mladí, to víte, holky tady po nich bláznily,“ říká Alena Matěnová, „hodně děvčat z okolí se s těma učitelema odbylo.“

Bydleli v dřevěných barácích, které si sami postavili v nedalekém lese. Adolf Dušek jim zdarma vozil do kantýny na stavbě brambory z vlastního hospodářství a dovolil dělníkům chodit trhat hrušky do rodinného sadu.

Stavbyvedoucí a mistrové se ubytovali v Sendražicích vzdálených asi jeden kilometr od staveniště. Zde obsadili minimálně dva domy. „U strýce Vratislava bydlel nějaký Stockinger, ten nevím, jestli měl vyloženě něco s továrnou společného, ale u Bůtů bydleli nějací vedoucí. Rodině zbyla jedna místnost a Němci zabrali zbytek domu,“ popisuje pamětnice.

DUŠKOVÝM ZŮSTAL JENOM ZDEVASTOVANÝ LES
Němci už nestihli uskutečnit všechny své plány na vybudování rozsáhlého račického komplexu. Konec druhé světové války v květnu roku 1945 znamenal ukončení jeho výstavby i probíhající výroby. Po okolních vesnicích se traduje, že z fabriky vyjel jeden jediný tank a ten se po několika kilometrech rozpadl. Jedná se ale opravdu jenom o legendu, protože v Račicích se vyráběly pouze motory a jiné součástky do stíhačů, které potom mířily do dalších továren ke kompletaci.

Staronové československé vedení Škodových závodů se v roce 1946 po marné snaze o prodej, nebo pronájem areálu rozhodlo pro jeho likvidaci. Po vyklizení prostor a zasypání vchodů mohli Duškovi po více než dvou letech vstoupit na svoje pozemky.

Místo majestátního lesa našli železobetonové skelety nedostavěných budov a přepravníků, mezi nimiž trčely větrací šachty podzemních hal. Po celou dobu neměli tušení, co Němci v lese budovali. Učitelé, kteří do Sendražic chodili, nesměli o stavbě vůbec mluvit a vše probíhalo pod přísným utajením.

„Báli jsme se, jestli tam nejsou nějaké výbušniny, vůbec jsme neměli ponětí, co pod zemí může být. Byl tam také takový stojan, vypadal jako šibenice. Že tam prý na tom věšeli lidi. Ale nejspíš to bylo jenom na zavěšení něčeho. Na zdech byly i hákové kříže,“ popisuje Alena Matěnová.

Až v roce 1946 nabídly Škodovy závody Duškovým odškodnění za zdevastovaný les. Jeho výši však stanovily podle výkupních cen dřeva z roku 1944, které byly až o třetinu nižší.

„Po předcích jsme tam měli jilmy. Tatínek vždy říkal: ‚Holky, z toho budete mít nábytek!‘ Ale oni ty stromy vytěžili na stavbu baráků. Nám nezbylo vůbec nic. Tatínek se s nimi ještě handrkoval o peníze, protože to, co nám nabídli, to byla almužna,“ říká Alena Matěnová, dcera Adolfa Duška.

Z POZEMKŮ SE DLOUHO NERADOVALI
Zdevastovaný a poddolovaný les chtěl Adolf Dušek obnovit. Nejspíš by se mu to podařilo, ale v roce 1956 musel vstoupit se svými pozemky do nově vzniklého Jednotného zemědělského družstva v Sendražicích. Les i se zbytky továrny pak zabrala armáda, která podzemní haly využila ke skladování chemikálií.

Lajk či odběr potěší :)

Instagram - https://www.instagram.com/bernyzacinaakce

#bernyzacinaakce